Rozhovor vznikl pro Rádio Kašpar v neděli 28. 3. 2021

Pavel Kryl: Máš díky pandemii víc času na psaní a přípravu nových věcí? A jak vůbec v téhle době vypadá natáčení? 

Co já vím, tak se točí docela hodně. Velké štáby mají celé oddělení, které neřeší nic jiného než pojištění a testování. Hodně věcí se mění, ale lidi z tohohle průmyslu jsou zvyklí být flexibilní a reagovat na různé situace.

Martin Severýn: A vy konkrétně? 

Já jsem hodně psal, zvlášť minulý rok, ale kromě jedné série Republiky Blaník jsem teď moc netočil. Brzy půjde do realizace detektivní série pro televizi Prima Zákon Jitka, kterou píše Robert Geisler s dalšími scenáristy a o prázdninách bych ji měl točit. Ale do budoucna připravuju i nějaké svoje vlastní záležitosti.

PK: A co máš radši, tuhle fázi přípravy, nebo samotné natáčení? 

Já to mám rád všechno – samozřejmě když to běží, jak má. Na pozici režiséra je hezké, že člověk tím projektem prochází a v různých fázích se kolem něj mění kulisy a procedury, při přípravě, natáčení, postprodukci. Ale všechno je to dobrodružství, které si docela užívám. Byly i situace, kdy jsem si říkal, jak jsem rád, že tam jsem – ačkoli to bylo stresové prostředí, byl jsem při práci šťastný. Když jsme točili seriál Svět pod hlavou, užíval jsem si to a ačkoli to trvalo spoustu dní a už jsem byl unavený, mrzelo mě, když to končilo. 

PK: Když jsem byl u tebe na natáčení Protektora, mě jsem pocit, že tam vládne taková dobrá, rodinná atmosféra. Myslíš, že je to předpoklad dobrého výsledku? 

Já jsem rád, když je klid. Nejsem konfliktní, není pro mě běžné, abych křičel. Ale na tohle jsem už dávno rezignoval. Protože ona to je taky práce. Pochopil jsem, že nemůžu chtít třeba po osvětlovači, aby tam se mnou žil tu mojí tvorbu, protože spousta lidí v těch víc řemeslných profesích tam je opravdu jen v práci a ani nevědí, co se kolem děje. A já jim to nemůžu vyčítat. Pro ně je to prostě práce a tu radost, kterou já tam můžu zažít, oni nezažívají, protože film, jak všichni víme, je hodně čekání a v jistém smyslu velký opruz. 

MS: Co znamená ta radost z pozice režiséra? 

Radost z tvorby. Z toho, že se nějaká situace, daří, vzniká. U filmu, podobně jako u divadla platí, že člověk musí atomizovat svoji životní zkušenost a svoje vnímání světa do nějakých komponentů, elementů, které skládá do nových aktivních konstelací, a z nich vzniká ten příběh. A u filmu to platí ještě víc než u divadla, protože tam jde i o to médium o čtyřiadvaceti snímcích za vteřinu. A vy jste v ideálním případě demiurgem, vládcem, který to celé organizuje a řídí. A to je vzrušující zážitek, když se to daří, samozřejmě. Pak můžete zažít takovýhle silný pocit.

MS: Ví režisér už na place, že to tam je? 

Bacha jo, já jsem mluvil hodně vzletně, euforicky, tak teď to můžu srazit zase dolů. Ono se to vždycky teprve ukáže, takže k té otázce, jestli ten příjemný zážitek na tom place znamená dobrý film: Neznamená, samozřejmě, že ne. A naopak, můžou být strašná natáčení, na jejichž konci je zajímavý výsledek. Takže generalizovat se to nedá, ale z mého hlediska to za to stojí a vždycky mám z toho radost. 

MS: Stává se vám, že ve střižně, něco vidíte a říkáte si, to jsem ani nevěděl, že to vyšlo a teď to vypadá perfektně. 

To se může stát, střihač je další člověk, který do toho vstoupí a třeba s tím materiálem naloží nějakým zajímavým způsobem. Film je skutečně kolektivní dílo a já nemusím mít nad vším kontrolu. Teď trošku popírám, co jsem říkal o tom demiurgovi, ale já nemusím nad vším mít stoprocentní vládu. Naopak očekávám od svých spolupracovníků, že tam budou přinášet sami sebe. I o tom je režijní práce, organizujete věci, dáváte je dohromady. Film se skládá z příspěvků mnoha lidí, nemusí to všechno být můj nápad. Jsou to dvě cesty, které se míchají a doplňují. 

PK: To u tebe platí i o psaní scénáře, většinou je tvoříš ve dvojici nebo trojici. Co to přináší? 

To tak vyšlo, že jsme hodně věcí dělali kolektivně, předtím s Benem Tučkem, s Robertem Geislerem, teď zase s Tomášem Hodanem a s Janem Bartesem a s dalšími. Já jsem zvyklý na skupinovou práci, ale ne že bych to bez toho neuměl. Bavilo mě ale dělat i věci, které napsal někdo jiný, a přišly ke mně hotové. 

MS: Když vás dělá víc, má tam každý nějakou jinou roli? 

Do jisté míry ano. Tehdy to bylo tak, že já jsem dělal dramaturgickou strukturu a kluci víc rozepisovali jednotlivé scény a dialogy. Třeba Robert hodně času tráví v hospodách a má talent psát podle toho, jak to má naposlouchané od lidí, to já třeba neumím. Takže se doplňujeme. 

PK: A dochází někdy ke konfliktům? 

To funguje jako kapela, my jsme se tak rozcházeli, scházeli. Ani teď už nejsme v té původní sestavě, ale není to tak dramatické, žádné křivdy mezi sebou nemáme. 

PK: Tvým nejbližším tvůrčím partnerem je ale tvoje žena Kateřina Oujezdská, která mimo jiné dělá do tvých filmů castingy. V čem všem ti pomáhá? 

Protože jsme manželé a máme dvě děti, tak si v životě pomáháme se vším. Seznámili jsme se při práci, několikrát mi dělala i pomocnou režisérku, což je hodně intenzivní spolupráce. Teď už to právě z těch rodinných důvodů nedělá. Ale i casting filmů může být velmi tvůrčí profese, v hollywoodských filmech mívá velký titulek, tady to tolik není. Je dobré, když ten člověk chápe vaše vnímání světa a vnímání herců a v tomhle smyslu pro vás ty herce hledá. Castingový režisér by měl mít schopnost zúžit pro režiséra výběr lidí, kteří se na tu roli hodí svým hraním a svým typem. Protože aby to fungovalo, musejí se tyhle dvě věci propojit.

MS: To asi znamená, že musí mít přehled, chodíte spolu hodně do kina, do divadla?

Kačka hodně chodí do divadla, já jsem i díky tomu byl liknavější divák, ale myslím, že teď po koronaviru se to změní, je tu určitý absťák. Její činnosti se taky trochu přesunulo, má s Bárou Fabiánovou agenturu a zastupuje nějaké herce. Castingy teď dělá už spíš trochu exkluzivně, jen pro mě a pro spřízněné režiséry jako je Petr Zelenka, David Ondříček, pro Agnieszku Holland dělala Šarlatána. 

MS: Máte už v té rané fázi představu o obsazení, pro koho se to vlastně píše?

Někdy se ví, že tam někdo bude, třeba proto, že to chce producent. Ale já umím ty věci číst bez představy konkrétní tváře, pro mě není nutné si tam hned implantovat konkrétní herce, já si představuji tu postavu. To je pro mě užitečnější. 

PK: A ta témata, co si vybíráš, tak spíš čekáš, až nějaké téma přijde, nebo hledáš, o čem by se dal natočit film?

Já hledám, protože jsem typ autorského filmaře – což je poměrně běžné, takových lidí je skoro většina – tak já sám hledám a přemýšlím, ale nejtěžší je udělat z toho nápadu scénář. Protože tady opravdu není tolik těch, kteří to umí, a ti dobří mají hodně práce. Z mého hlediska je proto největší boj o kvalitní scénář, to je dokonce dramatičtější než shánění peněz, které se tu obligátně považuje za největší překážku toho, aby něco vzniklo.

PK: Jak si ty zkoušíš herce? 

To je různé. Když má herec něco za sebou a režisér s ním už má nějakou zkušenost, tak už s ním ty zkoušky dělat nemusíš. Ale když je to někdo nový, je třeba vyzkoušet, jestli ten nápad spojit třeba tyhle dva lidi v rolích manželské dvojice funguje, nebo ne. A u lidí, které člověk nezná, je dobré vidět, jak se k tomu hodí, jak najednou ty slova znějí z úst konkrétního člověka. Někdy se známí herci diví, proč mají přijít na tu kamerovou zkoušku, ale já někdy i když toho člověka znám, potřebuju vidět a slyšet, jak se to setkává nebo nesetkává. 

MS: A zkoušky před natáčením? Je na to čas a prostor?

Většinou moc není, ale myslím, že to rozhodně smysl má. Teď bude vznikat hodně věcí, inspirovaných těmi formami komunikace, jako jsou konferenční video hovory. My něco podobného s Milanem Kuchynkou a Robertem Geislerem děláme pro Mall TV. Vymyslel to herec Marek Daniel na základě svého zážitku z třídní schůzky online. Přišel s tím, že to skýtá jisté možnosti, tak to začal Robert psát a pokud do toho nezasáhne covid, měli bychom to na začátku dubna natočit. Ale už jsme si touhle videokonferenční formou udělali v té první verzi zkoušku, všech těch deset krátkých dílů jsme načetli s herci. A podle toho vznikla druhá, výrazně přepracovaná verze scénáře, a shodou okolností dneska mě čeká další taková zkouška, po které vznikne finální verze scénáře. Takže tady máme zrovna konkrétní případ, kdy to zkoušení docela slušně ovlivňuje ten text. 

MS: A kdy se na to můžeme těšit? 

Myslím, že ještě teď na jaře, nebo před prázdninami. 

PK: A kromě konferenční třídní schůzky, máš ještě nějaký námět z téhle doby,? 

Zatím mě nic nenakoplo. Ale mě spíš inspirují věci z minulosti, současnosti se zvláštním způsobem vyhýbám, když nepočítám toho Blaníka, který je specifický a osobitý.  

PK: Když si člověk prohlíží tvojí filmografii, tak je vidět, že témata tvých filmů opravdu často míří do historie. Přicházíš s tím ty, nebo ostatní scenáristé? 

Třeba u Protektora to bylo společně. Ale já se zajímám o historii od malička, mám taky rád letadla, takže i o tu vojenskou. A dost mě zajímají všechny ty kritické okamžiky našich dějin, poslední dobou mě svým způsobem vzrušuje rok 1938. Mám tendenci k těm historickým látkám, ale zároveň si říkám, že by se člověk měl věnovat tomu, co se děje tady a teď. Přemýšlím o tom, jestli to taky do určitě míry není nějaký únik. Ale uvědomil jsem si, že když točím něco současného, chybí mi ta zábavná vrstva, kterou skýtá ten retro žánr, ta možnost vytvářet na základě referencí ty minulé světy včetně kostýmů. 

PK: Před rokem měl v televizi premiéru tvůj dokument o Janu Vodňanském, který nedávno zemřel. Jaké bylo setkání s ním, jak na něj vzpomínáš? 

Tenhle projekt vymyslel můj spolužák ze základní školy Pavel Klusák. Dnes je to známý hudební publicista, ale má vystudovanou scenáristiku na FAMU. S Pavlem jsme na Vodňanském a Skoumalovi vyrůstali, takže jsem měl osobní důvod udělat tenhle dokument. A bylo to setkání s legendou, měli jsme osm natáčecích dnů, kdy s námi byl v plné síle, psal si nápady, básničky, kdykoliv kdekoliv ho něco napadlo. A to že teď zemřel, byl poměrně šok, byť to byl člověk v letech. Slyšel jsem, že mu opravdu předtím nic vážného nebylo a zemřel strašně rychle, během několika dnů od nakažení. Já jsem rád, že jsem ho potkal. Ale mohl tu ještě několik let být.

PK: Tak se pojďme k něčemu veselejšímu. Ty jsi natočil i pohádku Čertí brko. V čem byla ta práce odlišná od celovečerních filmů? 

Mě nikdy předtím nenapadlo, že natočím pohádku. Ale můj dlouholetý kamarád a spolupracovník Robert Geisler za mnou přišel s Tomášem Hodanem, který s námi dělá Blaníka a mimochodem teď zrovna točí svůj první celovečerní film Poslední závod o Hančovi a Vrbatovi. Vymysleli spolu pohádku a začali ji psát, o mně jako o režisérovi ani nepřemýšleli, ale slovo dalo slovo, a pak za mnou přišli s producenty Ondřejem Beránkem a Martinem Hůlovcem. To, že to psali oni, byl hlavní důvod, proč jsem to zkusil. Ale nelituju toho, protože to byl zážitek. 

MS: To je vůbec specifický žánr v české kinematografii.

Je, pohádky takhle nikde jinde nevnímají, stejně jako ani v žádné z okolních zemí nefungují čerti stejně jako u nás. Tam jsou to ďáblové, zlo – a u nás jsou to často takoví strejdové. 

MS: A když pak pohádky kolem Vánoc běží v televizi, každý má názor na to, jak by to mělo vypadat, protože všichni mají svoji zažitou představu. Setkal jste se s tím i vy? 

Já už hodně let nečtu žádné recenze, natož reakce na internetu, ale zprostředkovaně se to ke mně vždycky nějak dostane. Nás naštěstí nedali přímo na Štědrý večer, kdy to ty pohádky vždycky schytají nejvíc. 

PK: Baví tě na pohádkách to, co na historických filmech, ta výpravnost? 

Jo, rozhodně. A ještě mě tady bavilo, že jsem se nemusel u herců pokoušet o civilní hraní, ale šlo se do nějaké stylizace. Což je docela fajn, v mých letech už je to zábava. 

PK: Co nejdůležitějšího musí režisér při natáčení na place sledovat, co hlavně děla? 

To se úplně jednoduše říct nedá. Hlavně pořád odpovídá na nějaké otázky, to je zásadní. Ale taky jsem si uvědomil, že když zkouším nějakou scénu, tak mám vždycky trochu pocit, jako bych opracovával balvan, jako kdybych byl sochař a měl balvan, který postupně získává nějaký tvar. Protože na té zkoušce herci sice umějí text, ale je tam ještě kamera, která všechno dává do nějakých konstelací a je vždycky zajímavé, jak často stane, že nevěříš tomu, že se to podaří a ono se to většinou podaří.

PK: A když se točí nějaká herecká situace, musíš se víc věnovat tomu, jak herec hraje, nebo kde je kamera, nebo třeba hlídáš světlo?

To ne, světlo si hlídá kamera. Já jsem si vždycky myslel, že u filmu je důležité, aby kameraman stál za kamerou, nikdy jsem moc nechápal funkci švenkra, čili kameramana, který je tím okem. Ale teď na posledních věcech jsem zjistil, jak je skvělé, když kameraman může být vedle mě u monitoru a u kamery má svého švenkra, kterému samozřejmě musí důvěřovat a musí to být taky kameraman, i když je to vlastně asistent. Já hlídám kontext, musím myslet dopředu na střih, i když i to dělá kameraman, ale samozřejmě se nejvíc zabývám herci. To je logické, musím komunikovat hlavně s nimi, o to jde, to je ta režijní práce. 

PK: Marku, já jsem si o tobě na internetu přečetl, že jsi začínal s audiovizuálními projekty. Co to tehdy bylo? 

My jsme v té naší partě – tehdy jsme byla taková trojice Pavel Klusák, já a Robert Geisler – ještě jako studenti FAMU vymýšleli různé audiovizuální projekty, a některé se nám podařilo i uskutečnit. Jeden z nich se jmenoval Balkóny, bylo to jedno představení v Divadle Archa k pátému výročí revoluce roku 1989, něco mezi happeningem a divadlem. A to byl zážitek, Archa byla narvaná, přišel i Havel a byl to takový výbuch nadšení a zábavy. Z dnešního pohledu to ale žádné divadlo nebylo, už tehdy nám koneckonců říkali, ať si nemyslíme, že je to divadlo. A pak jsme dělali takové myslivecké představení, pásmo na základě sbírky básníka Petra Borkovce, inspirované mysliveckou hantýrkou. A třetí, největší projekt se jmenoval Sedm splněných snů. To jsme si už mysleli, že všechno zvládneme, takže tam bylo asi 45 lidí, živá kapela, obrovská scénografie. Nakonec to byl trošičku průšvih, mělo to asi 15 repríz. Zajímavé ale je, že jsme v tom roce 1996 slušně předpověděli éru reality show, protože to bylo celé postavené na principu soutěže, ve které si účinkující plní svůj životní sen. Ale to provedení samozřejmě narazilo na naše limity, pamatuju si, že premiéra měla asi tři hodiny. Na rozdíl od těch Balkónů, kdy to byla euforie a pak jsme seděli s tím Havlem, a všichni nám říkali, vy studenti jste si z té revoluce pěkně udělali srandu, tak tady když vycházeli ti zdecimovaní diváci, nebyl to příjemný zážitek. Pak jsme to trochu zkrátili, ale stejně – když člověk přecení svoje síly, tak to není úplně dobré. Ale je to taky zkušenost. 

MS: A dál vás divadlo už neláká? 

Já jsem pak bohužel měl další špatný zážitek, když jsme s Pavlem Klusákem zkusili v Divadle Na Zábradlí udělat autorské představení podle jeho textu a tam se stalo něco podobného, akorát to nepustili do premiéry. Vlastně musím říct, že by mě docela zajímalo, co by se stalo, kdybychom to dotáhli, ale tenkrát to narazilo na celou řadu věcí. Takže já s divadlem mám bohužel v poslední době jenom špatné zkušenosti a divadlo za to nemůže. 

PK: My tě určitě rádi znovu pozveme do Divadla NaHraně. A když nepracuješ, jak odpočíváš?

Rád sportuju, ačkoli to na mně není moc vidět. Třeba dneska jsem celé dopoledne hrál se svými kamarády nohejbal. Mám hodně zájmů a zálib, na které nemám moc času. Jsem třeba velký milovník letadel a s Markem Danielem lítáme s modely letadel, které ovládáme – ne že bychom byli nějak špičkoví piloti, ale zvládáme to.